Lamacentrum Hády

Barborka - předčasně narozené mládě

V úterý 3. 4. 2012 po poledni se nám narodilo nové mládě. Malá samička s vahou asi 5,9 kg. Bohužel bylo nedonošené, což je u alpak velké riziko pro přežití.

V posledních týdnech prenatálního života mládě sílí a získává energii, kterou využije zejména v prvních hodinách po porodu. Podívejte se na videa prvních minut života našeho Richarda nebo Mayi! Během jedné hodiny byli schopni vstát a udržet krok s mámou, během další hodiny už pili mámino mléko. Prostě energie, svaly a tuk jsou v prvních hodinách života naprosto zásadní pro další osud každého lamího mláděte. A energie předčasně narozeným prckům zoufale chybí. 

O tom, že je mládě nedonošené, svědčí hned několik znaků. Tím prvním je délka březosti, která za normálních okolností bývá při porodu v jarních měsících kolem 11,5 měsíců, na podzim o něco méně. Naše mládě se narodilo jen po 330 dnech březosti, což je zejména v jarním období hrozně málo. Tělo mláděte kryje tenká blanka, která je odděluje od plodové vody. Silněji je blanka přirostlá v tlamičce a zejména na paznechtech, kde chrání matku před ostrými kopanci mláděte. U správně narozených mláďat se tato blanka do šesti hodin ztratí. U časně narozených mláďat však zůstává na některých místech přichycená déle než 24 hodin. Někdy se stává, že zůstane přes nozdry a mládě se bez pomoci udusí. 

Neklamným znakem předčasného porodu jsou povadlé uši a neprořezané zuby, které se objevují teprve tři týdny před porodem. Na této fotografii je mládě již pátý den po porodu, kdy se mu teprve začínají prořezávat jedničky.

Mládě je slabé a nemusí se samo postavit na nohy. Často nemá vyvinutou dostatečnou termoregulaci, takže rychle prochladne. Musí se proto udržovat v teple a pro jistotu přikrýt. Na druhou stranu se stejně snadno může i vlastním teplem přehřát. Prostě žádná sranda!

Naše slečna se navíc narodila do "psího" počasí. Bez okamžité pomoci našich dobrých andělů a ochránkyň – paní MVDr. Táni Husákové a MVDr. Kateřiny Hauptmanové, Ph.D. by ani neměla šanci. Dostala okamžitě nitrožilně glukózu a vitamíny B. Nicméně energie zvířátka šla rychle pryč. O pití od mámy nebylo ani řeči, i když podaná glukóza byla pro mládě takovou vzpruhou, že se samo na chvíli i postavilo.

Umístili jsme ji proto v teple a snažili se odstříknout nějaké první mléko (kolostrum) od mámy. Bohužel neúspěšně – máma ještě neměla mléko vytvořené. Teplota mláděte byla zpočátku velmi nízká – 36,5 °C. Později se však naštěstí zvedla mezi 38,7 a 39,3 °C, což je v normě. Jako první pomoc jsme podali roztok glukózy a kolostrum dovezené od koz z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně.

V noci začala situace být neudržitelnou. Domluvili jsme se proto s paní veterinářkou na půlnoční návštěvu kozy Amálky na VFU – tato koza ve stejný den porodila svá dvě kůzlata a mohla dát našemu mláděti to nejdůležitější – čerstvé kolostrum s protilátkami (imunoglobuliny), bez kterých by malý organismus brzy zachvátila infekce s neblahým koncem.

Bohužel ani tato akce nebyla úspěšná – naše malá alpaka odmítala sát. Zkrátka zaznamenali jsme téměř nulový sací reflex, u normálních mláďat dobře vyvinutý. Co teď? Zbytek noci strávilo neduživé mládě v teple na karimatce a se stříkačkou plnou kolostra v tlamce.

 

V následujících dnech jsme začali mládě krmit nejprve ze stříkačky, a to pravidelně po 3 hodinách na střídačku kozím mlékem a mlékem od mámy. Celkem jsme byli schopni takto podat asi 250–300 ml tekutin. Mládě pilo dost neochotně a jen s prstem hluboko zaraženým do tlamky. Ten dráždil sání. Zpočátku jsme museli krmit jen velmi opatrně, protože se občas stalo, že mléko vteklo mláděti do průdušek. Následoval vysilující kašel. Později jsme zjistili, že interval mezi krmením je moc dlouhý, a tedy do mláděte nedostaneme potřebné množství tekutin (alespoň 350-400 ml). Mláďata lam mají malý žaludek a od mámy pijí jen málo v krátkých intervalech (2–3krát, ale i 6krát za hodinu). Krmení jsme proto zintenzivnili v intervalu jedné hodiny přes den a čtyř hodin v noci. Mládě bylo stále slabé, nebylo schopno samo vstát.  

 

Byl to boj, ale Linda se ukázala jako skvělá máma i zvíře současně. Naše hysterické zvíře (také všemi ve stádu utlačovaná samice) sice stále ječí a nadává nám, ale když chceme odebrat mléko, drží a nekope, v klidu leží a občas se i koukne, co to děláme. Snad i tuší, že se snažíme zachránit jí mimino.

U mláděte se střídáme, protože všechno potřebuje velké množství času a sil. Zkoušeli jsme přikládat k matce, která o ně stále projevuje zájem, odstříkávat mléko, které ale postupně ztrácí, hlídáme ve dne v noci a snažíme se postupovat podle rad našeho dobrého anděla (paní veterinářky Táni).

 

Chvílemi se zdá, že jdeme vpřed. Prořezaly se zoubky, mládě začalo postupně pít mléko z dudlíku, čůrá, odešla smolka, má zájem o matku, dokonce je chvíli schopno pít i vestoje. Chvílemi se nám však zdá, že se už pátý den situace moc nevyvíjí. Mládě se samo nepostaví, chodí, ale nepostojí dlouho. Brzy se unaví. Zdá se, že není schopno si vzít z potravy dost energie. I když se nám daří jej dostatečně krmit, postupně se jeho hmotnost snížila až na 5,4 kg. Následující fotografie jsou proto nadnormativně optimistické okamžiky, kterých snad bude postupně přibývat.

 

Šestý den po narození, tedy na Velikonoce, je situace opět jiná. Mládě se navečer samo postavilo a putovalo vesele po místnosti, paní doktorka provedla základní vyšetření – odběr krve, dodávku vitamínů, vyšetření bříška, pupíku atd. Nejvíce nás lamí slečna překvapila na návštěvě u Lindy, kde se pokoušela (snad už konečně úspěšně) pít. Třikrát hurá. Jen kdyby to chtělo vydržet. Přes noc bude muset ještě strávit určitě doma, ale k mámě se ji budeme snažit připojit co nejdříve, jak to půjde.

A tady snad postupně napíšeme pokračování. Tedy pokud budeme mít dostatek síly a rukou nejen na ošetření mláděte, ale také na fotografování. Pokračování stále nemusí být příliš optimistické. Na počátku byly naše šance asi 50:50. Zkrátka, teď už je to na naší nejmladší holce v Lamacentru. Tak nám (a hlavně jí) držte, prosím, palce.

A tady je krátké pokračování: Mladá lamí samička zpočátku značně a stále ubývala na váze. Asi 14 dnů po narození měla váhu 5,2 kg, tedy jen 0,2 kg nad hodnotami, které se pro alpaky uvádějí jako kritické pro přežití. Přestože jsme ji krmili kozím mlékem v pravidelných intervalech, nebyla dlouho schopna je dostatečně trávit. Teprve pak se situace začala zlepšovat. Ne však najednou, ale postupně a velmi pomalu. Venku se oteplilo, takže mládě mohlo za matkou, nejprve přes den, později i v noci. Postupně přibírala a v době svého křtu v sobotu 19. 5. 2012 měla už téměř 7 kg. Původní našlapování na přední nohy se dlouho drželo. Teprve po měsíci začala malinko našlapovat i na zadní nohy a svalovina zadní části začala sílit. Dodnes nechodí a neběhá tak, jako normální mládě, ale s přibývající váhou se to jistě zlepší. A zde je pár fotografií z jejího křtu:  

Na křest Barborky se přišla podívat řada lidí 

Z 27 přítomných dětí jsme vylosovaly tři - Šimona, Ondru a Bětku. Ti se stali kmotry Barborky...

...a Barborku pokřtili.

A nakonec jsme jí všichni připili na zdraví.

Tady je krásné přání od Ondry Hrdličky, jednoho z vylosovaných kmotrů:

 

"Takže nezapomeňte! Jmenuji se Barborka."


16. září – Mysleli jsme, že tímto pozdravem naše stránky zakončíme. Bohužel nás Barborka trápí dál a čím dále tím více. Problém se týká zadních nohou, se kterými měla Bára problémy již od svého narození. Levou zadní nohu dokonce celý život znatelně odlehčuje, došlapuje na ni jen opatrně a bez větší zátěže. Všichni jsme doufali, že se tento stav sám upraví a že si "příroda" pomůže sama. Bývá to obvykle lepší řešení než umělá náprava. 

Bára posílila přední nohy a chvílemi se zdálo, že se stane první lamou, která dokáže stojku. Postupně, jak sílila, začala zatěžovat i nohy zadní. Graf jejích přírůstků je zde:

Přestože nám Barborka sílila, nikdy nedosáhla přírůstků zdravých zvířat, který je až dvojnásobný. Vysvětlujeme si to především propadem růstu v prvních měsících. Příčiny však mohou být různé – například menší ochota matky k jejímu kojení, určitá bolestivost zadních nohou, metabolické problémy různého druhu. Nicméně přibírala a rostla, což je hlavní. 

Někdy v době začátku prázdnin, kdy Bára dosáhla 10 kg, začala mít postupně problémy se zadními hlezny. Vytáčela je stále více do stran a zdálo se, že má uvolněná kloubní pouzdra. Při podrobném vyšetření jsme však zjistili, že kloubní pouzdra jsou zcela vpořádku, ale naopak došlo k mnohačetným zlomeninám v kloubech obou nohou. Jestli za to může Linda, která se mnohokrát při vystrašení přes Barborku bezhlavě přehnala, nebo Richard se svou nekonečnou snahou hrát si, nebo jiná členka stáda neopatrným drcnutím, nebo problémy Barborky přetrvávají od samotného narození a tyto epizody jen pomáhaly stav zhoršovat, se už nikdy nedozvíme.

Nejednalo se o klasickou zlomeninu, ale o komplikovanou zlomeninu v právě rychle rostouzích zónách kostí. Nebyla příliš možnost nápravy. Jakékoliv znehybnění by znamenalo srůsty a nemožnost pohybu zvířete by byla dlouhodobě smrtelná. Barborku jsme oddělili od Richarda a doufali, že se stav upraví sám.

Dalších čtrnáct dnů to vypadalo tak , že Barborce se nohy viditelně zlepšily. Pak přišel další "zlom" – možná dokonce bez uvozovek. Báře se hlezna vyosily do pravého úhlu, při každém kroku rotovaly do stran (nohy do 0) a stav se nelepšil. Báli jsme se, že kloubní pouzdro a svaly hlezen nevydrží tento nápor a obě zadní nohy se zhroutí. Zvláště proto, že Bára stále rostla a zvyšovala svoji celkovou hmotnost.

Zkusili jsme proto koupit ortézu. Ta umožnila pohyb nohy v potřebním směru a držela nohu v ose. Bára mohla běhat, přičemž vypadala jako baletka. Zdálo se, že máme vyhráno! Ortézu jsme střídali z jedné nohy na druhou. Dalších čtrnáct dnů jsme se radovali, že problémy snad přece jen ustoupí.

Neustoupily. Zase se tak stalo najednou, asi po dalším pádu na stále nestabilních nohou. Postavení nohou se rázem úplně zmenilo, došlo k vyosení hlezen na druhou stranu (nohy do X). Jak jsme zjistili, došlo k vykloubení obou kolenních kloubů, které neunesly zvyšující se zátěž zadní části těla. Možná na to mělo určitý vliv i nové postavení hlezna zpevněného ortézou, nebo šlo zase o nějaký neplánovaný střet s vlastní matkou. Na následujícím videu je vidět stav před více než týdnem. Když se na něj teď dívám znovu, říkám si, jak krásně v té době Bára ještě chodila...

Přišla operace pravého kolene. A Bára se znovu postavila a proběhla! Samozřejmě s nutnými analgetiky, antibiotiky, vitamíny a obrovskou podporou celého týmu lidí. Koleno se celý týden perfektně hojilo, ale Barborka v chůzi stále nijak nevyniká. Její chůze je obrovskou zátěží na hlezna. Po vysazení analgetik se situace navíc prudce zhoršila. Bára žere, dostává to nejlepší, co jí můžeme nabídnout. Bohužel musí malinko chodit nebo alespoň stát, aby byla schopna se od mámy nakojit. Býložravci zkrátka musí být stále v pohybu, aby jim pracovalo trávení.

Pokud to bude vůbec možné, musíme doufat v operaci druhého kolene. Jedna noha (navíc operovaná) zvíře prostě neunese. A druhá je zatím natolik bolestivá, že se o ni nemůže opřít. Dnes (neděle) už vůbec není schopna unést své tělo. Když ji však oddělíme od matky, chce se za každou cenu k ní dostat. Ujde však pár zoufalých kroků a musí si sednout. Hlezna jsou netypicky vyosená, takže nohy u zdravého zvířete zcela pod tělem vyčnívají po obou stranách těla. Je na ni bohužel zoufalý pohled.

Na druhou stranu je Barborka až neuvěřitelně vitální. Ona sama chce přežít a to nám brání vzdát to. Pěkně žere a za každou cenu se snaží udržet se s mámou. Podívejte se sem na její večerní krmení. Mléko už bohužel nepije, protože se neudrží pod mámou. Ale u pětiměsíčního mláděte odstavení není žádným problémem. Člověk se však zdráhá uvěřit, že v tak krátké době došlo ke zhroucení celého pohybového aparátu.

Jedeme na houpačce. Bára to zatím nevzdává. Po velmi úspěšné dnešní operaci druhého kolene dostala ještě šanci. Zatím chodí. Víme ale, jak rychle se tento stav může změnit. Držte jí palce, protože tato šance je pro ni asi už poslední.

25. září – s Barborkou jsme byli na kontrole. Obě kolena se zdají zatím v pořádku, rány po zákrocích se hojí docela úspěšně, ale každý krok je pro Barborku samozřejmě bolestivý. Podávání jakýchkoliv léků není kvůli matce i samotné Barborce jednoduché, a tak si moc přejeme, aby se její stav co nejdříve zlepšil. 

1. října – Stav Barborky se nelepší, spíš je tomu naopak. Pokud se vůbec ještě postaví, tak stojí pouze na třech na nohách s velkými obtížemi, levou stále vůbec nezatěžuje. Bolesti se snažíme tlumit analgetiky. Operovaná tkáň se příliš nechce hojit. Eva sice dělá, co jí síly stačí, ale...

3. října – Zadní nohy Barborce stále povrchově hnisají. Zdá se ale, že infekce neprostoupila do operovaných kolenou. Stále se ale přidávají nové a nové drobné komplikace. Dnes jí paní doktorky vytáhly stehy a musely ostříhat celou zadní část těla, protože Barča se začala počurávat přes noc do srsti. To způsobilo invazi much, které jí sem nakladly obrovskou spoustu larev. Všechny je pečlivě vyčesaly "všiváčkem", vydezinfikovaly okolí konečníku a nastříkaly silným repelentem. Bára se usilovně snaží stát na třech nohách (chodit to opravdu nejde) a čtvrtou nohou se zatím země moc nedotýká. Jediné, co se dá konstatovat, že stav se dál zatím nějak výrazně nehorší. Ale také nelepší... Nicméně všem, kteří se už po několikáté pokoušejí Barborku zachránit, moc děkujeme!

8. října – Nepíše se mi to snadno, ale Barborka dnes tiše a v pokoji vydechla naposled. Její stav se stal dnes kritickým a bez umělého udržování života ji nebylo možno dále pomoci. Je nám to neskutečně líto, protože po dlouhou dobu byla naším milovaným chráněncem a symbolem Lamacentra. Myslím, že jsme pro ni udělali maximum možného, a tak si nemáme co vyčítat. I takový je prostě život.  

TOPlist